Pořádnou dovolenou by si měl udělat každý nejméně jednou za rok každý. Ne jen zaměstnanec, ale také podnikatel. Možná právě ten podnikatel ji potřebuje víc, než zaměstnanec. Celý rok se musí totiž zabývat tím, co a jak řešit, co a jak udělat. A právě dovolená mu dá čas na možnost podívat se na vše s nadhledem, z jiného směru. Dá mu také čas na nalezení nových možností, může to být čas vhodný pro změnu. Alespoň já takto svou dovolenou beru. Nejen si užívat, ale také nalézt si chvíli času na rekapitulaci toho, co se mi za rok povedlo, jak bych měl dále pokračovat.
Už devět let za sebou se na začátku července zúčastním šíleného extrémního závodu 1000 mil (1600 kilometrů) vedoucího napříč bývalým Česko – Slovenskem. Je to hlavně cyklistický závod, je ale možné ho absolvovat také na kole, nebo na koloběžce. První rok (2011) jsem to šel pěšky. Myslel jsem si, že to bude snadné, dojít to celé za několik týdnů. Skončil jsem ale po několika dnech totálně vyčerpaný a zničený. Poznal jsem tak, že je to opravdu těžký závod. Přesto jsem se rozhodl, že ho musím jednou dokončit celý.
Trvalo mi to několik let, kdy jsem se pokaždé o něco zlepšil. Hlavně ale, mé tělo si na to zvykalo, poznával jsem také, co vše je také pro takový závod důležité, jak se na něj připravit. Celou trasu závodu na 1000 mil jsem došel až v roce 2014, za necelých 21 dní. Poznal jsem přitom, že je to doba, za kterou si naprosto uvolním hlavu, kdy jsem schopen se podívat na vše naprosto jiným pohledem, kdy mě napadají naprosto nové možnosti, co a jak udělat ve svém podnikání.
Nemusel jsem se přitom nijak nutit na to myslet. Naopak, nechal jsem tomu naprosto volný průběh. Po nějaké době přicházely myšlenky samy. Navíc často v několika variantách. Stačilo si pokaždé jen vše poznamenat. Je pravda, občas jsem tak přišel na možnosti, které by ani nebylo možné realizovat. Nevadilo mi to, naopak jsem to vítal. Pokaždé se tam totiž podařilo najít nové možnosti. Pokaždé jsem si tak stanovil směr, kudy jít v podnikání dál, na co se zaměřit.
Další roky jsem dojel závod i na koloběžce (v roce 2015 za 4 týdny) a na kole (v roce 2016 za 3 týdny). Stal jsem se přitom prvním člověkem, kdo dokázali zvládnout tento náročný ultra závod ve všech třech kategoriích. Každý rok jsem si dokázal najít novou výzvu, proč se závodu zúčastnit. Každý rok byl jiný, každý rok jsem prožíval něco nového.
Předchozí roky jsem si závod hlavně užíval a nikam se nehonil. Minulý rok jsem však absolvoval závod na 1000 mil s naprosto jiným cílem. Poprvé jsem to bral celou dobu už od startu opravdu jako závod, chtěl jsem být co nejrychlejší, chtěl jsem udělat nový rekord, za jak dlouho je možné dojít závod pěšky. Znamenalo to pro mě minimum spánku, být při tom co nejvíce v pohybu. Denně jsem šel a běžel vzdálenost rovnající se téměř dvěma maratonům. Přitom se značným převýšením rovnající se zhruba čtyřem výstupům na Ještěd každý den.
Cestou mě vyzpovídal kameraman Seznamu (jo, trochu se známe), výsledné video ze setkání je možné vidět ZDE na Seznamu.
Po týdnu, kdy jsem měl za sebou 580 kilometrů pěšky (za 7 dní), jsem přišel na to, že jedu na maximum, že už to dál v tomhle tempu nebudu zvládat. Mé tělo by už nebylo schopno to dále snášet, proto jsem skončil v závodě už na vzdálenosti 500 mil. Poznal jsem přitom, že jsem schopen takový výkon podávat, musím ale ještě dále trénovat, abych ten výkon dával delší dobu.
Letošní rok jsem měl stejný cíl, dostat se co nejrychleji co nejdál. Měl jsem zkušenosti z minulého roku, přesto to bylo naprosto jiné. Tentokrát jsem šel z východního Slovenska, směr domů. Bylo strašné vedro, které bylo dobré pro cyklisty (nebylo bahno). Pro nás pěšáky však bylo doslova zničující. V takovém vedru se jde přes den jen dost pomalu. Navíc, je nutné stále doplňovat tekutiny.
Se synem Michalem na startu závodu v Nové Sedlici, kousek od Ukrajinské státní hranice. Michal jel na kole, proto mi na startu hned ujel. Dojel to do cíle do Chebu za necelých 9 dní (1630 kilometrů), často těžkým terénem na výborném osmém místě. Pokud vás zajímá, co vše si cestou Michal prožil, podívejte se na jeho web ZDE (rozhodně doporučuji, jeho povídání má 10 dílů).
Já to šel už tradičně pěšky. Což znamená šlapat celý den, někdy i v noci. Někdy po rušných silnicích, jindy zase přes vysoké kopce. Navíc, na Slovensku jsme měli zakázáno pohybovat se v národních parcích v noci. Je to kvůli medvědům, které je možné tam občas potkat.
Sebou mám v batohu na zádech jen to nejnutnější, aby vážil doslova jen několik kilo. Za ty roky se už dokážu sbalit jen do váhu čtyř kilogramů. Nemám cestou nikde zajištěný nocleh, spím pokaždé tam, kam zrovna dojdu. Většinou na autobusových zastávkách. S jídlem je to podobné. Koupím si ho jen, když jdu zrovna kolem obchodu. Což může být v některých oblastech o víkendu docela problém. Naučil sejm se kvůli tomu už v nejhorších situacích nějaké ro jídlo doslova vyžebrat.
Cesta vedla nejen po silnicích, občas jsem procházel také přes zajímavá místa v krajině. Jedním z nich byla přečerpávací nádrž Čierný Váh, která je vybudována na kopci poblíž Liptovského Miluláše. Dalším z obávaných míst je vrchol Križná na Velké Fatře. Rozhodně není dobré tam jít, když prší, nebo je dokonce bouřka. Letos to bylo v pohodě.
Vzhledem k poměrně vysokým teplotám se silnice změnily na žhavou výheň. Na silnici mezi Michalovcemi a Košicemi jsem viděl ceduli, kde se psalo, že aktuální teplota vzduchu je 31 stupňů, teplota vozovky je 51 stupňů. A já tam tehdy po té silnici šel přes poledne 50 kilometrů.
Nohy strašně trpěly. Na pravé noze se mi udělal velký puchýř, který mě trápil několik stovek kilometrů. Někteří ze závodníků kvůli takovým problémům závod skončili a jeli domů. Já to však nevzdával a šel stále dál.
Když jsem prošel napříč celé Slovensko (do Trenčína), měl jsem v nohách za necelý týden přes 500 kilometrů. Procházel jsem tam kontrolním bodem, kde organizátoři připravili malé zázemí, kam jsem si také mohl poslat pár věcí na další cestu. Zajímavé je, že jsem tam potkal pár cyklistů, kteří jeli jen o něco delší trasu. Přesto jsem jim i pěšky stačil.
Občas cestou narazím na dobré lidi, kteří mi pomohou. Letos to bylo kousek za Tesákem (Hostýnské vrchy). Byli to Jirka s Míšou, kteří kolem mě napřed projeli autem, když se pak vraceli zpět, vzali mě na noc k sobě domů. Měl jsem tak možnost se po více, než týdnu umýt v teplé vodě.
Měl jsem možnost projít přes Hranice na Moravě, kde jsem kdysi bydlel. Tehdy jsem snil o tom, že se jednou vydám na daleké cesty. Netušil jsem ale, že jednou budu přes Hranice procházet, kdy budu mít v nohách víc než 600 kilometrů.
Rozhodně nelituji toho, čím jsem si prošel. Skončil jsem sice znovu v polovině, navíc jsem byl dost pomalejší, než minulý rok. Přesto byl hlavní cíl naplněn. Odpočinout si od podnikání a najít nové myšlenky, co a jak dělat dál. Konkrétně, toto bylo pro mě letos velmi důležité. Po několika letech váhání totiž procházím velkou změnou, která mé podnikání naprosto mění. O tom ale napíšu podrobněji někdy jindy, až si sám ujasním, co a jak to vše pro mě znamená.
Jaký je váš názor, co si o tom myslíte?
Líbila by se vám taková dovolená? Nebo se raději válíte někde u moře? Za jak dlouho byste prošli napříč celé bývalé Česko – Slovensko? Kdy je pro vás čas vhodný pro změnu podnikání? Budu rád, pokud napíšete svůj názor do komentáře.